11.10. 2014 Křešice
Obvykle chodíme před soutěží k hasičárně, dnes jsme udělali výjimku a šli jsme do nového obchodu. Skoro jsme ho celý vykoupili. A výjimečně jsme jeli osobním autem, místo Avie. Auto patřilo Kátě a Řezimu a my jsme ho celé zaplnili (Řezi-řidič a Venca vepředu a Pája, Káťa a Nikča vzadu). Také jsme dnes nic nezpívali. Místo toho jsme si povídali. A o čem by si mohli nejlépe popovídat majitelé psa, majitelka kočky a majitelka psa i kočky? Na konci cesty jsme znali všechny zvyky i zlozvyky všech čtyř mazlíčku. Cesta byla téměř bezproblémová. Nikdo se neporval a nikoho jsme nikde nevysadili. Taky v autě seděli skoro samé hodné holky.
Problém nastal asi v půli cesty. Dojeli jsme do Křešic a cestu dál jsme ani jeden neznali (a mapka zůstala doma!). Trasu jsme tipovali díky cedulím, ale i tak jsme chvílemi jeli úplně jinam. Na soutěž jsme se naštěstí dostali. (Každý, s kým jsme mluvili, tvrdil, že také zabloudil a shodou okolností na tom samé místě jako my, takže jsme nebyli jediní.)
Na místě Káťa chtěla odevzdat přihlášky a nastal další problém-najednou nás bylo víc. Po delší době přemýšlení se nakonec sestavili i mladší a jako čtvrtá se k nim přidala Nikča. Starší byli najednou taky čtyři.
Krajina kolem nás asi nikoho nezaujala. Koho by taky zaujalo prázdné pole? Naštěstí Křešičtí vedoucí věděli, jak zaujmout. Postavili stánek, sehnali pár lidí a začali prodávat. Postavili lavičky, a protože jsme se nemohli jako obvykle posadit do Avie, posadili jsme se na tyhle lavičky u stánku.
Hlavní disciplína byla Branný závod, ale patřila k ní i soutěž v pytlování. Pytle jsme plnili, co nejrychleji to šlo. Uzle jsme vázali a utahovali, že se nám málem provázky přetrhli v ruce (a vůbec nechápu, proč se nám tedy jeden pytel rozvázal). Pytle jsme odtáhli na čáru a pečlivě srovnali, aby ani jeden nevyčníval. Na to, že v Předoníně povodně nebývají, to nebylo tak hrozný.
Odpytlovali starší a hned stál na staru Plamínek. Malé dětičky běžely k velké hromadě písku. Držely si velký pytel a maličkými lopatkami ho plnili. Vypadaly moc roztomile. Člověk nemůže dělat dvě věci najednou. Jak tedy mají tyhle malé děti stíhat dvě věci najednou-být zároveň nejrychlejší a nejroztomilejší tým?
Když pytel naplnili, měli jsme pauzu. Až na Mladší, kteří čekali na startu na povel, aby mohli vyběhnout na trať braňáku. My jsme neměli co dělat, tak jsme jim aspoň fandili. Když přiběhli, stihli se jen podělit o pár největších zážitků z trati a hned je čekalo pytlování. Starší šli mladší opět podpořit, také líbili, že jim pomůžou.
Na startu pytlování naši Mladší stáli druzí. Každou chvíli měli Starší vyběhnout a přitom Péťa a Pája stály na startu pytlování, aby doplnili ne moc početné družstvo Mladších. Kátě se povedlo přemluvit tým před námi a my jsme odstartovali pytlování o něco dříve. Mladším ta starší podpora velmi prospěla. Umístili se 1., ne od konce, normálně od začátku!
Potom jsme ale spěchali na start Braňáku. I přes zpoždění u pytlování jsme dost dlouhou dobu čekali na startu. Na povel jsme vyběhli a běželi na první disciplínu. Tou byla zdravověda. Zvládli jsme bez jediného trestného bodu. Potom nás ještě čekala Topografie (taky 0t.b.), střelba (dost špatná), uzle (nikdo z nás neuměl úvaz na proudnici) a spoustu kopců a údolí. Nakonec jsme se ale do cíle dostali.
Když jsme popadli dech, udělali jsme si malou poradu. Seděli jsme zase ve stánku na lavičkách a vyptávali se Káti, kdy bude Valná hromada, 105.výročí, další schůzka atd. Když nám došly otázky, byl už nástup.
Docela dlouho jsme stáli srovnaní na nástupu, když nám Křešičtí vedoucí sdělili, že se ztratil mobil a že jim ho můžeme pomoct najít. Prolezli jsme každý keř, prodívali se pod každé stéblo a prošli celé pole. Telefon jsme ale nenašli. Když jsme hledání vzdali, pokračoval nástup.
Po nástupu jsme vyrazili k autu. Cestou jsme toho moc nenamluvili, těšili jsme se, až se svalíme do peřin. Měli jsme to štěstí, že nás taxík vysadil až před domem a my museli udělat jen pár kroků k bílým čistým a nadýchaným peřinkám.
